PROLOG

                Všude je prázdnota, akorát na konci problikává zářivé světlo. Pod nohama se mi začíná zhmotňovat cesta. Zvláštní předtucha mi radí kráčet po ní, ale opatrně, jako podle nějakého složitého vzorce, ve kterém nemůžu udělat ani jednu chybu. Podlaha se mění v nepravidelnou šachovnici bez figurek a já jsem jediným hráčem. Sama v celém sále obklopeném neurčitými obrazci. Snažím se pohnout, ale nejde to. Z dálky na mě volají hlasy. Je to zvláštní, nikdo tady přece není, nikoho nevidím. Jsou mi povědomé, ale nemůžu si vybavit, komu by patřili. Světlo se vzdaluje, pohasíná. Né, nesmím ho ztratit, rozeběhnout se a následovat ho. Dojít na druhou stranu šachovnice. Vyluštit ten složitý vzorec. Zjistit kde se to světlo vzalo a proč mi připadá, jako by bylo mou součástí. Stoupám na první část podstavcové podlahy a …

„Do pytle.“ zaklela jsem. Pořád dokola ten samý sen a já se v něm nedokážu pohnout dál. Podívala jsem se na budík, 7:15 nejvyšší čas, abych vstala do školy.

                Dnes se Issie těšila, měli lehké předměty, ale nejvíc na to, že jí budou zase všichni věnovat pozornost. Vylezla z postele a šla do koupelny. Přemýšlela, co si dnes vezme na sebe, tenhle problém řešila každé ráno.  Nakonec se rozhodla pro úzké džíny, košili a pod ní přiléhavé tílko. Ještě poslední úpravy v zrcadle, vše bylo OK. Seběhla po schodech z pokoje do haly. Ráno většinou nesnídala. Buď to nestíhala, nebo se nemohla rozhodnout co si vzít k jídlu. Rozloučila se s rodiči, kteří právě snídali a probírali ranní noviny. Jen zběžně jí mávli na rozloučenou a zase pokračovali ve své činnosti.

            „To snad ne.“ Rosette ohrnula nos nad spolužačkou. „Jak si proboha na sebe může vzít takovou hrůzu. A ještě ty barvy bijí do očí.“ stěžovala si k Issie. „Máš úplnou pravdu Rosette. Jak mohla vyjít mezi lidi.“ opáčila. Issie si potrpěla na všechny svoje povrchní kamarádky, které ji na každém kroku obklopovaly. Přímo se vyžívala v tom, jak s nimi manipuluje a ony ji ještě obdivují. Vlastně nikdy neměla opravdovou přítelkyni, které by řekla úplně všechno, vždy si svoje tajemství nechávala jenom pro sebe. Nedokázala se nikomu svěřit, na to byla až moc hrdá. „Dneska ti to sekne Iss. Fakt cool.“ podlejzala jí Rosette. „Já vím. Díky.“ mile se na ni podívala. Profesor právě přišel do hodiny a začal vysvětlovat látku. Issie nikdy moc nedávala pozor, vždycky si našla něco mnohem zábavnějšího než se v tu chvíli učit.

            Celý den ve škole probíhal stejně jako vždy. Poté jela na pravidelné pondělní nákupy s kamarády do města. Milovala nakupování. Vždy jí její šatník připadal poloprázdný. Po několika hodinách jela domů. Tam nikdo nebyl, pustila si MTV, objednala pizzu a začala si lakovat nehty. Nakonec se rozhodla udělat pár domácích úkolů, přece jenom nechtěla propadat a šla si napustit vanu plnou pěny. Koupel byla příjemná. Často bývala doma sama a uměla si to náležitě užít. Pustila si písničky od Shinedown a šla lehnout. Nedokázala spát v tichu, zvláště když celý dům zel prázdnotou. Zdál se jí stejný sen. Nepřipadal jí jako noční můra, už se s ním skoro smířila, ale pořád jí nešlo do hlavy, proč se nikdy nedostala dál.

            Ráno když se malovala do školy, tak si všimla, že její oči mají tmavší odstín než normálně. Vždy je měla tmavě modré a teď jsou najednou hlubině modré, skoro černé. Líbily se jí mnohem víc. Vždy byla pyšná na svůj vzhled. Měla sportovní postavu a dlouhé rovné blonďaté vlasy, které si přebarvila ze skoro černé, i když milovala tmavé barvy. Ten den se celkově cítila jiná, jako by se na všechno dívala z jiného pohledu. Nakonec ji napadla pošetilá myšlenka, že to bude asi tím, jak obzvlášť dobře se dnes vyspala.