Prolog

                Nejde se na to nějak připravit. I když jste cvičení, nelze nemít strach z toho, co již brzy nadejde. Stojím v jedné z prvních řad. Slyším, jak mi zběsile tluče srdce, vidím páru, která mi stoupá od úst, vzduch je dnes velmi těžký. Je to hrůzný pohled. Jenom kousek louky nás dělí od nepřátel. Od pravých zkušených bojovníků, kteří se nebojí zabít, od těch, kterým to přináší potěšení. Najednou mi připadá, že stojím na špatné straně bojiště. Nemůžeme tuto bitvu vyhrát a oni si zajatce nenechávají. V náhlém strachu kleknu na jedno koleno a poprosím Smrt o slitování. V tom se ozvou bubny. Je čas. Čas bojovat za svobodu. Čas na hrdinství. Čas, kdy lidská rasa svede bitvu proti jednomu z nepřátel, Iframům, na Zemi.

            Snažím se nevnímat chaos kolem, ale nejde to. Zvířata ucítila napětí, které vyzařuje z jejich pánů. Mladíkovi vedle mě se rozklepaly ruce, které držely kopí s praporem. Měly to být symboly naší síly – prapory a vlajky, pod kterými jsme bojovali -  nakonec neznamenaly vůbec nic. Byly to jenom cáry látky, které žádnému bojovníkovi neuštědřily jeho zranění nebo mu nepomohly od bolesti. Vymysleli je sice lidé, stejní lidé z masa a kostí, jako stáli zde na bojišti, ale jejich tvůrci byli na tisíce kilometrů daleko, chránění svými úkryty a vojáky. V žádné válce neumírali po stovkách ti, co dávali rozkazy, vždy byla rozlévána krev jejich poddaných. A tak tu teď stojím a čekám, až první šíp napuštěný slizkým nervovým jedem narazí na náš ochranný štít, aby se Iframové, obludné výtvory temných planet Neptunu a Uranu přesvědčili, že pokud chtějí dnes někoho zabít, budou muset přejít ten proklatý kousek louky, co nás dělí. Pak nám pomáhej Bůh.